Čarodějka

 

Potřebuju platiti!

S nástupem digitalizace se možná zvýšila spotřeba antidepresiv. Anebo taky ne, ale když sečteme všechny berličky, tak určitě někde budou vyšší hodnoty, protože tohle se nemůže ustát se zdravým rozumem.

Zpravidla je nějaké období, kdy jdou věci hladce a nikde nejsou problémy, ale pak nastane minimální porucha a začne se to sypat jako kostičky domina. A úplně stačí banální záležitost, jako je kousek rohlíku zapadlý do klávesnice.

Abyste tomu rozuměli (a rozuměl tomu i můj oblíbený informatik), každý má nějaké zlozvyky. Mohou souviset i s ryze soukromými chvilkami, kdy si děláte takové to příjemno. Já si vypěstovala zlozvyk snídat ráno u počítače. Je to velmi zhoubné, už to jeden notebook odnesl, káva mu totiž dobře zrovna neudělala. No, ale s novým notebookem jsem se naučila jedno hezké české slovo „odkloňovat“ a tak kávu odkloňuji, ale rohlíky drobí. Zpátky k problému …

Tedy ještě na vysvětlenou k té snídani – ráno totiž není nikdo doma a to je tak úžasná chvilka, že jí musím využít a navodit si dobrou pohodu na zbytek dne, obvykle mi jí totiž hnedka někdo zkazí. Dřívávejc jsem snídávala v práci, ale takhle je to o 100 % lepší, v práci pak hned pokračuji svačinou. Jak si tak ráno v klidu snídám, rozhodla jsem se zkontrolovat svoje nuly na účtech a vyťukala přihlašovací kód. Co čert nechtěl, v numerické klávesnici zřejmě zelo kousek rohlíku, nedoťukávala jedna číslice dosti vysokého významu. A tak se mi heslo zaseklo.

No, nic, říkám si, to už jsme jednou zažili, odblokovat umíme …. Jenomže to odblokování vyžaduje bezpečnostní kód a kdo si ho má pamatovat? Po příchodu z práce musím prohrabat stoleté papíry a pak to nějak vyřeším.

Mezi stohy byla spousta všelijakých papírů. V podstatě doma v ložnici nemám ani nic jiného, začínají se zabydlovat i na manželově posteli, ale ten pravý papír nikde. No, nic, říkám si, skočím do spořitelny, snad to nebude problém.

Problém to nebyl. Ochotná slečna vytiskla příslušný papír a tak už nic nebránilo odblokování. Volám na příslušnou linku, kde mi další ochotná slečna povídá: „Připravte si zákaznické číslo, bezpečnostní kód ...“ zajásala jsem, že všechno mám a pak to přišlo: „... a heslo pro telebanking!“

Moment, co to zase je?“

To je takový papírek, který vám přišel poštou a nemá ho v ruce nikdo jiný, nežli vy.“

Jsem v koncích. Kdo si to má pořád pamatovat? PINy, PUKy, hesla, mám nejméně dvacet různých přístupových údajů a k nim spoustu bezpečnostních kódů a hesel. Zpravidla se i zapeklitý zádrhel zatím vyřešil, ale šíleně to zdržuje. Jako například, když se mě ptali na „pojistku“ jedné kreditky. Když jsem si asi po deseti minutách nemohla vzpomenout na příslušné slovo, škemrám: „A můžete mi aspoň napovědět, o jaký údaj se jedná?“ Někde chtějí jméno babičky, někde příjmení matky za svobodna, jmény otců radši banky neprovokují, ale v té mé to bylo „důležité místo“. Nakonec se ukázalo, že si pamatuji, kde jsem trávila před patnácti lety, v době založení karty, dovolenou, ale nyní musím přiznat, že to místo v žebříčku mé důležitosti spadlo na nižší příčky.

Zbývá tedy asi jenom jediné: napsat si seznam přístupových a důležitých údajů někam na papír a umístit ho do významného šuplíčku.


01.02.2013 |
Autor: ab
| stálý odkaz
<< úvod

 

© 2006-2007 Zásobování a.s.

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se